O duševním zdraví

Úzkostné poruchy a poruchy vyvolané stresem

Úzkost a strach patří k běžným emocím, které známe z našeho běžného života. Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu nelze přesněji definovat, strach má již svůj objekt. Tyto stavy jsou často doprovázené vegetativními příznaky, které mohou vést k únavě a vyčerpání. Strach má za normálních okolností nezastupitelný ochranný i informační význam.

Úzkost a strach mohou nabývat takových forem z hlediska jejich výskytu, trvání a intenzity, že zde mluvíme o úzkostných poruchách, ty patří mezi nejčastější duševní onemocnění, neboť z celoživotního hlediska postihují jednu čtvrtinu populace vyspělých zemí. Úzkostné poruchy dělíme na několik typů:

  1. Agorafobie – dříve byl tímto termínem označován chorobný strach z otevřených prostor, postupem času se takto označují chorobné obavy nejen z velkých, ale i uzavřených prostor (dříve klaustrofobie), ale i strach z opuštění domova, z toho být dám nebo být v situacích, ze kterých je obtížné odejít, kde je obtížně dosažitelná pomoc. Typické obavné situace jsou například užití hromadných dopravních prostředků, pobyt ve výtahu, restauraci, obchodním domě, nebo na dalších místech, kde je hodně lidí. Náročné je třeba i stání ve frontách. V nejtěžších případech je postižený uvázán na domácí prostředí a je schopen ho opustit jen v doprovodu partnera či jiné jemu blízké osoby.

Porucha začíná obvykle na prahu dospělosti, většinou po několika spontánních panických atakách se rozvine anticipační úzkost (strach ze strachu), vyhýbavé a závislé chování. Agorafobie se může vyskytovat i ve formě bez panických atak. Léčba agorafobie je jak farmakologická (antidepresiva) ,tak hlavně psychoterapeutická.

  1. Sociální fobie – je chorobný strach z kontaktu s jinými lidmi. Postižení se v sociálních interakcích obávají, že ostatní je nepříznivě vnímají, že nepodají očekávaný výkon a proto se těmto sociálním situacím snaží aktivně vyhnout. Může se jednat o relativně izolované strachy, např. z vystoupení na veřejnosti, nebo o formu generalizovanou, kdy se chorobné obavy týkají téměř všech sociálních kontaktů.

Nejčastější obavné situace jsou u těchto postižených situace , kdy mají být představeni, setkat se s autoritami, telefonovat, přijímat návštěvy, být pozorován při různých činnostech, být terčem žertů, jíst s přáteli nebo rodinou, psát před jinými apod. Když se postižený dostane do takové situace, rozvinou se u něj nepříjemné tělesné příznaky, jako jsou bušení srdce, chvění, pocení, sucho v ústech, točení hlavy, pocity horka či chladu, pocit nedostatku dechu, hučení v uších a podobně.

Sociální fobie začíná často ve velmi raném věku, často již před desátým rokem života, většina případů začíná před 20.rokem života. Vyhýbání se může vést až k téměř úplné sociální izolaci postiženého. Léčba tohoto onemocnění je opět farmakologická (antidepresiva) a psychoterapeutická.

  1. Specifické (izolované) fobie – jedná se o ohraničené chorobné obavy ze specifických objektů nebo činností. Obdobně jako u dalších fobií je přítomen strach ze strachu (anticipační úzkost), vlastní strach a vyhýbavé chování. Obavy obvykle nejsou spojené přímo s daným objektem strachu, ale spíše z výsledku kontaktu s ním. Např. strach z hadů je spojen s obavami z uštknutí. Strachy bývají považovány postiženým sice za nadměrné, nerozumné, ale nedokáže si s nimi poradit a jsou dlouhodobé. Prosté uklidňování pacienta je neúčinné. Specifické fobie patří mezi nejčastější duševní poruchy vůbec, obvykle začínají již v raném dětství. Důsledky těchto specifických fobií nebývají tak závažné jako u dalších fobických poruch, postižení často ani nevyhledají odbornou pomoc, často si ani neuvědomují, že se jedná o psychiatrické onemocnění. Léčbou volby je psychoterapie, u závažných případů onemocnění v kombinaci s farmakologickou léčbou antidepresivy.
  1. Panická porucha – u tohoto onemocnění se vyskytují náhle vznikající a nepředvídatelné, periodicky se opakující záchvaty masivní úzkosti (paniky), které nejsou omezené na žádnou specifickou situaci nebo souhrn okolností. Typický je náhlý začátek záchvatu, tlak na hrudi, pocit dušnosti, nedostatku dechu, téměř vždy se objevuje strace ze ztráty kontroly, zešílení či ze smrti. Jednotlivé ataky paniky obvykle trvají pár minut a mohou se vyskytovat až několikrát denně. Poté následuje trvalý strach z další ataky (anticipační úzkost) a to pak vede k vyhýbavému chování.

Tato choroba se začíná projevovat obvykle v mladším dospělém věku. Průběh bývá bez léčby dlouhodobý, potíže chronifikují, k panickým poruchám se často později přidružuje agorafobie. V léčbě je využívána v první řadě psychoterapie, dále je možno léčit pomocí farmak – antidepresiv.

  1. Generalizovaná úzkostná porucha je onemocnění, které diagnostikujeme u postižených trpících výraznou a chronickou úzkostnou symptomatologií, trvající minimálně 6 měsíců. Postižení bývají v neustálém úzkostném očekávání špatných věcí, jsou plačtiví, unavení, nedokážou odpočívat, relaxovat, soustředit se. Prožívají tělesné potíže jako napětí ve svalech, nespavost (hlavně porucha usínání), bolesti hlavy, nadměrně se potí, trpí třesem apod.

Obtíže jsou asi 2x častější u žen, začínají obvykle v rané dospělosti, obtíže bývají chronické, pacient často potíže připisuje své povaze a nevidí, že se jedná o onemocnění, je přesvědčený, že se to nedá léčit. Léčba opět spočívá v kombinaci psychoterapie a farmakologické léčby antidepresivy.

  1. Smíšená úzkostně depresivní porucha je diagnostikována u nemocných, u kterých se současně vyskytuje problematika depresivní i úzkostná a žádná z nich výrazně nepřevládá, příznaky ani jedné z nich ale nesplňují diagnostická kritéria ani klasické depresivní, ani jiné úzkostné poruchy. Léčba opět spočívá v kombinaci psychoterapie a léčby farmakologické, podávání antidepresiv.
  1. Obsedantně kompulzivní porucha je onemocnění, při němž trpí postižený neustálými vtíravými myšlenkami či představami (obsese) – např. strach z nákazy, strach, že něco důležitého nebylo uděláno, impulzy k násilnému či agresivnímu chování, starosti o ztrátu něčeho důležitého, Tyto obsese pak vedou ke kompulzím, to je opakovaným a ritualizovaným činnostem, které mají za cíl snížit vzniklou úzkost (např. neustálé mytí, opakované kontroly zamčení dveří před odchodem…) Léčba opět spočívá v kombinaci farmakologické léčby antidepresivy a kombinaci psychoterapeutických postupů.
  1. Akutní reakce na stres je závažnou duševní poruchou, která vzniká u jedince, který dříve netrpěl psychickými potížemi , jako okamžitá odpověď na mimořádně výjimečný fyzický či psychický stres. Obvykle odezní během několika hodin či dnů. Vyvolávajícím faktorem bývá zážitek spojený s ohrožením duševní či psychické celistvosti jedince nebo jeho blízkých příbuzných (povodně, požár, těžká autonehoda, únos, znásilnění…), nebo náhlá a závažná změna v sociální roli a mezilidských vztazích postiženého (ztráta zaměstnání, nevěra partnera, rozvod…) Příznaky jsou velmi variabilní, ale většinou probíhají v typickém sledu : úvodní stav ustrnutí se zúženým vědomím a pozorností, neschopností chápat podněty a s dezorientací, dále navazuje emoční otupění nebo naopak agitace a hyperaktivita. Obvykle bývají přítomné tělesné reakce jako zrychlené bušení srdce, pocení, chvěni, zčervenání.

Při léčbě je vhodné použít sedativa (benzodiazepiny) a opět kombinovat s psychoterapeutickou péčí.

  1. Posttraumatická stresová porucha vzniká u disponovaných jedinců jako opožděná reakce na výrazně stresující událost, která je podobná jako při akutní reakci na stres. Na rozdíl od této se ale jedná o reakci dlouhodobou. Postižený opakovaně prožívá traumatickou událost ve snech či fantaziích, vyhýbá se místům a situacím, ve kterých se zážitek přihodil. Afektivita se stává otupělou, vyhaslou, ztrácí zájem o své předchozí aktivity, cítí se být odcizen lidem. Trpí poruchami spánku, cítí úzkost, je nadměrně ostražitý, má sklon k úlekovým, panickým či agresivním reakcím. Léčba opět spočívá v kombinaci léčby antidepresivy a psychoterapie.
  1. Porucha přizpůsobení vzniká jako reakce na významné negativní životní události, které jsou v dané kultuře nepřiměřené co do obsahu, intenzity či trvání. Jedná se většinou o příznaky úzkostné či depresivní trvající několik týdnů či měsíců, ale i o poruchy chování projevující se agresivitou či disociálními skutky. Opět léčba spočívá v kombinaci psychoterapie a farmakologické podpoře antidepresivy.

ESF