O duševním zdraví

Mentální retardace

Mentální retardace je stav zastaveného či neúplného duševního vývoje v prvních dvou letech života. Pokud dojde k narušení intelektových funkcí až po druhém roce života, musíme pak diagnostikovat demenci.

Podle tíže onemocnění dělíme mentální retardace na:

  1. Lehkou mentální retardaci IQ 50-69 (dřívější název debilita) – rozvoj sociálních dovedností a řeči je zpomalen, obtíže se projeví nejvíce na začátku školní docházky, ale za dostatečné podpory je zvládnutí podstatné části školních znalostí možné. Pracovní zařazení do manuálních prací je možné
  2. Středně těžkou mentální retardaci – IQ 35-49 (dříve název imbecilita) – rozvoj řeči a myšlení je velmi opožděn, řeč bývá postižena i v dospělosti, vzdělání je možné jen v základech školního trivia, pracovní zařazení je možné jen v chráněném prostředí a pod dohledem
  3. Těžkou mentální retardaci – IQ 20-34 (dříve imbecilita či oligofrenie) – řeč bývá omezená na skřeky či jednotlivá slova, je třeba dohled nad oblékáním, hygienou a příjmem potravy. Soustavnou péčí lze rozvinout některé sebeobslužné činnosti.
  4. Hlubokou mentální retardaci – IQ 0-19 (dříve idiocie či hluboká oligofrenie) – postižení potřebují péči v základních životních úkonech, často jsou motoricky omezeni, mívají poruchu sluchu a zraku. Dorozumívají se na neverbální úrovni, nutně potřebují pomoc při hygieně a příjmu potravy.

Terapie u klientů s mentální retardací spočívá ve výchovných a výukových metodách, které jsou důležité pro rozvoj schopností v rámci daného intelektového omezení a ovlivňují též kvalitu života mentálně retardovaného jedince i jeho rodiny. Z psychoterapeutických technik jsou vhodné neverbální a arteterapeutické postupy, systém odměn a pozitivního podmiňování. Z farmakologické léčby jsou využívána antidepresiva, která pozitivně ovlivňují sebepoškozování a agresivní chování, dále atypická antipsychotika ke zvládání hyperkinetického syndromu a neklidu.

ESF